Výuka na střední škole nezačala chvalně. Jejich třídní učitelka jim první den vypráví už deset minut o magnetické tabuli, jakoby to snad byl nějaký objev století a jakoby jí snad neznali už z první třídy. Z nějakého důvodu ale pokládala za důležité nám o ni říci právě tolik informací. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že měla neskutečnou trému, byla jsem její první třída na střední a ještě k tomu byla naší třídní. Dnes, po čtyřech letech se tomu smějeme.

Ztráta jí moc bolela

Na magnetickou tabuli si doma dávali vzkazy, ale také různé obrázky. Jeden byl obzvlášť vzácný a visel na ni už tři roky. Byl to obrázek, který nakresli nás synek jako svůj první obrázek v životě. Jsme na něm celá rodina. V jeho provedení je neskutečně roztomilý. Myslím, že ten, kdo nemá děti, si ten krásný pocit nedovede představit. Já je ale mám, a cítím to. Proto také, když se obrázek jednoho dne ztratil, moc jí to bolelo. Za vše mohla babička, která uklízela, a zdál se jí už ošuntělý.